Ten pravý norský black metal

Přiznám se, že metal jsem nikdy příliš neposlouchal. Vždy mi to připomínalo jenom tvrdě zahraný popík, včetně nekonečných sól kytarových kulometčíků. Jeho příznivci jsou navíc díky svým vzorům přitahováni okultismem, z nějž si vybírají obvykle jenom excesy a antikřesťansky laděnou atomosféru, díky které zase recipročně přitahují pozornost příslušníků SNB. Nedávno jsem však při nějakém vyhlédávání videí na youtube názor na pozéry v řadách metalistů trochu změnil.
Ne, že bych si metal oblíbil, avšak narazil jsem na fenomén norského black metalu. Když jsem se prokousal dokumenty o dějinách hudby, narazil jsem na skupinu Gorgoroth a jejich leadera Gaahla. Vše se točilo kolem vypalování kostelů a v další fázi násilností spojenými s nezvládnutou agresivitou na účet křesťanství v podání norských hudebníků. Gaahl skončil ve vězení za ublížení na těle. Potud mě to nepřekvapovalo a nevzbuzovalo ani nějaké větší iluze, že se jedná o něco víc. Několik novinářů však Gaahla navštívilo na jeho samotce uprostřed norských lesů. Zde to celé začalo být skutečně zajímavé, Gaahl žije sám na pozemku, který po generace patří jeho předkům, zde se věnuje norskému šamanismu, maluje obrazy a pravděpodobně i sem tam dá nakládačku nějakému otravovi. Má v sobě něco z psychopata a la Charlie Manson, přesto to vše na mě působí opravdově a Gaahl to, co tvrdí i žije. Na tom místě uprostřed lesů vyrostl, chodil zde do školy jen s jedním spolužákem (který v mládí spáchal sebevraždu), nikdy prý nespal se ženou atd. Dramaturgie dokumentu je poměrně slušná, první dva díly se cestuje za Gaahlem do tajemného údolí, následně se s ním novináři spřátelí, on je vytáhne někam do hor, kde jim chce ukázat chatku, kterou vlastníma rukama postavili jeho předkové. Vtipné je vidět, jak dostanou zhýčkaní měštáci do těla a Gaahl se jim pokouší udělit lekci divočiny. Dokument končí Gaahlovým dlouhým mlčením, když dostane otázku, na kterou se mu nechce odpovídat.

Je otázka, je-li to póza, ale ten člověk v sobě něco má - posuďte rozhodně sami: True Norwegian Black Metal
(pozn. dokument má 5 částí).

Chymická svatba Aleistera Crowleyho

Už nějakou dobu je ohlašován film v produkci a na motivy hudby Bruce Dickinsova (z Iron Maiden) Chemical Wedding. Na pořádný trailer jsme si ale museli počkat až do dubna (alespoň jsem jej objevil až teď), film je navíc již dokončen a měl by být uveden již v tomto roce. Nakonec to nevypadá tak šíleně, jak jsem očekával (trailer zde), Simon Callow hraje profesora, do kterého se díky nějakému šílenému vědeckému pokusu na půdě Cambridge (kde Crowley kdysi studoval), má převtělit sám mistr. Trailer vypadá chvílemi dokonce celkem vtipně, z druhé strany je dělán pro cílovku hororových fandů a metalistů, čili stojí na nahých ženských (!) tělech, drogových excesech a nějakých těch uchylárničkách. Pokud jsem to správně pochopil, tak by se děj měl dostat i do doby Crowleyho života, protože se tam má vyskytovat Neuburg a Mathers. Ale kdo ví.
Chemical Wedding natočil Julien Doyle, který stříhal Monty Pythonům jejich filmy, je otázka, jak to dopadne v tomto případě. Od začátku to vidím na distribuci jen v rámci videopůjčoven a překlad v duchu "smrtící hrozba". Nepochybuji o tom, že to bude stát na tom, že Crowley se vtělí jako šílený mamlas, co bude na zemi chtít přívést apokalypsu.
Crowleyho postava inspirovala přímo např. Ingramův film The Magician (1926) nebo nepřímo Flemingova zloducha z Casino Royale. Crowley byl však v mnoha ohledech přebodován Charlie Mansonem, který se stal vzorem všech možných pošuků, jako např. v Barkerově Pánu kouzel.

P.S. Obávám se tedy, že na premiéře Chemical Wedding se potkáme v nejbližší videopůjčovně.

Rozhovor s Catalessi o novém vydání Liber Null & Psychnonaut

První vydání českého překladu slavné chaosmagické Bible Liber Null & Psychonaut u nakladatelsví Vodnář, zaznamenalo v Čechách i na Slovensku patřičný ohlas. Zdá se, že se jedná o trefu do černého, protože kniha bude pro začátečníky hledající alternativu k nějakému zasvěcovacímu systému přínosem. Vzhledem k tomu, že se stále častěji na netu objevují knižní recenze a komentáře ke knize, rozhodl jsem se vyzpovídat člověka, bez jehož aktivity by tato kniha na pultech nebyla. Málokdo asi tuší , že za tím stojí pilná práce a organizační schopnosti Catalessi, která si zahrála na šedou eminenci naší tzv. "magické scény". V následujícím rozhovoru se dozvíte z první ruky o informacích, jak práce na knize probíhala.
Vzhledem k tomu, že už se provalilo, že jsem pro tuto knihu dělal kresby, tak jsem Catalessi poskytl reciproční rozhovor:

Už je to více než rok, co jsi mi nabídla spolupracovat na LN-P. Chtěl bych Ti za to poděkovat, protože bez Tvé aktivity by tu nebyly jen mé kresby, ale ani Carrollova kniha. Až do této chvíle jsem měl pocit, že se vyhýbáš všem rozhovorům. Došlo snad ke změně Tvého názoru z důvodu, že se teď v poslední době objevilo několik recenzí (časově po sobě: LAM 93 Lobotom, Jozef Karika, Zuzana Antares, Brozkeff, Cody) a například i rozhovor, ve kterém se Karika vyjadřuje k vydání magie chaosu a k současnému stavu? Myslíš si, že se teď rozpoutala bitva o nějaké to „porcování medvěda“, kterého chaosmagie představuje?

I já Ti děkuji za to, jak jsi se práce zhostil, Tvé kresby se mi líbí a o dalších souvislostech si přečteme v zrcadlovém rozhovoru, kde zase pro změnu zpovídám já Tebe.
Aby nedošlo k omylu, vyhýbala jsem se pouze rozhovorům, které by byly zaměřeny na mne a na mé názory – takové ty typy netematizovaných řečiček, které fungují jako ledová tříšť v parnu: na chvilku dokážou ochladit, ale jejich působnost je dočasná a příliš rozdrobená.
Pokud je řeč o LN-P, pak k tomu určitě mám co dodat a nedělám si problém zrovna tak i ohledně mých osobních postřehů k (nejenom) české komunitě, ve které se živě pohybuji. A to jak prostřednictvím internetu, tak i fyzicky. Už před nějakou dobou jsem založila s podporou obdobně smýšlejících aktivních přátel „tradici“ volných setkání komunity, známé též jako „Srazy Chaosmagie a postmoderny“. O tom bude, jak jsem se dívala dál, také řeč později, jen se nám btw. rýsuje termín na 12.1.2008, což bude pochopitelně ještě upřesněno.
Ale teď už k dalším aktuálním částem otázky: Co se týče Karikových postřehů, zveřejněných např. u Codyho, beru to v klidu tak, že Jozef je v nitru mnohem víc carrolliánec, než jsem kdy vůbec byla já a sleduji také, že se prezentuje se svými názory jako magik, který si z Carrolla dokáže brát, bez potřeb výraznější dekonstrukce. Snaží se tyto ideje svým individuálním přístupem rozvíjet dál - proto také vychází ze sebe a z toho, s čím má zkušenost. A to se mi zdá OK.
Nebo se pak ve druhé řadě pokouší komentovat scénu na základě toho, co viděl na stránkách internetu a jak to na něj zapůsobilo - což bývá obecně mnohdy zrádné, protože na internetu se jeví dost událostí mnohem dramatičtěji, než jak ve skutečnosti proběhly, a také často nejsou vidět ty dohry a komunikace v mailech, nebo z očí do očí.
Lze také snadno pochopit a do jisté míry i ocenit fakt, že Jozef Karika hovoří o své vlastní tvorbě a o svých vlastních počinech, poněvadž pro něho představují pevnou půdu pod nohama. O nich ví asi nejvíc ze všech a v tom mu nemůže nikdo konkurovat. Jeho doslov k Zónám stínu jsem ostatně v aktuální době vcelku oslavně reflektovala ve své recenzi/nerecenzi na Rituálu, kterou jsem sepsala ještě předtím, než začaly práce na „Liber Null a Psychonaut“.
Zdejší situace tedy není (doufám) postavena tak, že bychom se prali o své místo na „trhu“, zdůrazňovali své zásluhy, kdo co udělal první apod., i když je občas zábavné sledovat a rekonstruovat „skrytou historii“ určitých fenoménů – nejvíce důležitá je vždy jenom aktuální situace. A ta je teď v současné době alespoň pro mne taková, že se tady něco hnulo a ten hybný impuls alespoň zčásti vzešel z české komunity magie chaosu a postmoderny, která se svým způsobem propojuje již po delší dobu (a občas dojde k nějaké činnosti, ze které lze vidět výsledek). Těší mne, že mohu na tomto místě hrdě říct, jako ten blázen ve stejnojmenném filmu: Byla jsem při tom!

Hned po tomto úvodu bych se Tě tedy rád zeptal, kdy a jak jsi pojala tak smělou myšlenku – oficiálního vydání chaosmagické literatury u nás.
Jak složité bylo vyjednávání s majiteli práv, můžeš-li napsat něco o tom, jak to funguje (v rámci nevyzrazování knowhow)?

Svého času zde kolovala fáma, podle které se o vydání LN-P již kdosi pokoušel, ale byla mu nabídnuta tak vysoká částka za copyright, že z toho sešlo. Z dnešního pohledu se domnívám, že tato fáma klidně může být založena na pravdě, poněvadž zároveň z jiného zdroje vím, že si podobným způsobem tropívají anglické firmy žertíky z partnerů, kteří na ně nepůsobí dostatečně seriózním dojmem. V jistém období to pro mne představovalo silné lákadlo a také motivaci, pokusit se dosáhnout cíle tam, kde jiný selhal. Začínala jsem se rozkoukávat v realitě, poněvadž jsem musela odbourat zcestné představy, že jenom seznámím překladatele z řad chaosmágů s vydavatelem a má úloha tímto skončí. Moje představy o tom, jakým způsobem se na českém trhu realizuje vydávání menšinové literatury byly značně nadnesené. Věděla jsem sice, jakými cestami funguje underground, jelikož jsem kdysi vlastnoručně vytvářela sborník Ixaxaar, ohledně profesionální formy jsem přesto blaženě pěstovala iluzi, že tam kdesi na blíže neurčeném místě dlí jakýsi mýtický redakční “profi” tým, kterému se nápad předá k realizaci a ten se pak o všechno postará sám. Realita je ale taková, že staré týmy, pokud vůbec existují, mají svou vlastní práci a pokud se zakládá nějaká nová - byť virtuální - edice, je potřeba sestavit pracovní tým nový. Což se stalo částí mé úlohy - kromě korespondence autorských práv, editace termínů, sepsání poznámek a předmluvy - sehnat také překladatele a ilustrátora, ne tedy vybírat z nějakého osvědčeného katalogu, ale doslova pro knihu objevit. Naštěstí to vyšlo.
Osobně se domnívám, že právnická kancelář, která Carrollovy copyrighty v té době spravovala, sice uznala námi předložený realistický rozpis našich plánů, přesto však pravděpodobně potřebovali zaplašit i onen poslední zlomek nejistoty, zda náhodou nemluví s nějakými křupany. Takže mi zaslali v odpověď důležité informace, které se zároveň ukázaly jako test pokročilé angličtiny: tento obchodní e-mail byl zkonstruován z tak neuvěřitelné směsice šroubované mluvy a archaismů, nad kterou později kroutila hlavou i oslovená anglicistka – překladatelé totiž ještě v té době stanoveni nebyli. Smysl jsme z toho však víceméně vytušili, a tak někdy začátkem roku 2006 byla už smlouva u Vodnáře doma.
Vydání této knihy na českém trhu je především vydavatelovým čestným počinem, tedy pana Kvasničky, jehož vydavatelství ostaně českému trhu přináší své tituly již po delší dobu, ale nebojí se na druhou stranu sáhnout po nových a neotřelých směrech. LN-P jsme nakonec dotáhli do konce, a to jak po stránce nehmotných informací, tak i do hmotného výsledku balíků vonících knih. Tiskařskou černí, pochopitelně.

Jaké jsou (jsou-li nějaké) Carrollovy reakce na knihu a měla-li jsi s ním možnost vejít alespoň do nějaké komunikace?
Jak vnímáš Carrolla jako člověka?

V průběhu prací na knize se naskytla mlhavá příležitost konzultovat předmluvu s autorem, který ještě v době před koupí autorských práv přirozeně nereagoval na žádný z mých předchozích pokusů o kontakt. V euforii z naděje, že se mi to možná podaří, zrovna když už jsem v to ani moc nedoufala, mne napadlo obrátit se na co možná nejširší řadu chaosmágů a „sympatizantů“ s jednou průzkumnou otázkou: „Jaké tři dotazy byste Peteru Carrollovi položili, kdybyste měli tu příležitost?“
Byla jsem zvědavá, na co by se Carrolla zeptali ostatní, nicméně tento mem se laxně vrátil, zmutován prostřednictvím mentální tiché pošty, přičemž umístění věcného obsahu do časového předstihu mne přinejmenším zaujalo: „Tak co vám ten Carroll řekl? A na co jste se ho nakonec ptali?“
Pochopila jsem, že asi není moc zájem klást otázky, avšak stále ještě přetrvával hlad po odpovědích a to vypadalo pozitivně. : - ))
Ale teď vážně, při troše zdravého úsudku je zcela nepochybné, že se Carroll určitě nemusí veřejně vyjadřovat k našemu lokálnímu „supermegapočinu“, tedy vydání jeho knihy, ve které již hovoří sám za sebe a vyjadřuje uceleně své myšlenky i postoje. Jisté informace, které považoval za nutné, vyvěsil důvtipnější „veřejnosti“ na různá místa v průběhu svého „comebacku“, zejména na stránkách svých stálejších aktivit. Další informace už dávno zpracovali jeho přívrženci a „životopisci“.
Naproti tomu David Evans z řad mladých britských akademiků - religionistů -nelenil, aby položil Peteru Carrollovi otázku: „Jak hodnotíš chaosmagii, ale upřímně!“
Odpověď uveřejnil ve své knize. Dostalo se mu stran Carrolla výnosu, hodného Sfingy: „Nemá prý s magií chaosu ztrácet svůj drahocenný akademický čas, je to celé jenom humbuk a ztráta času!“
Tak, magie chaosu konečně odhalena –mnou si ruce někteří – nikoliv však Evans, kterému tato odpověď zapojila mentální obvod „paradoxu ostrova lhářů.“ Mágové chaosu si rádi tropí žerty, pomyslel si, mezitím co mu „pomáhal“ s pochopením tohoto směru osobně Ramsey Dukes, Carrollův kolega a rozhodně jinak vytížená multiosobnost britské chaosmagické scény. Není to dostatečně adekvátní odměna?
Nicméně ať už bychom dostali jakoukoliv odpověď, z výše uvedeného není zárukou, že si z nás mágové chaosu za mořem neutahují.
Abych si vytvořila základní představu, musela jsem nejprve shromáždit všechny životopisné údaje a analyticky zpracovat text. Carrollovy vlastní sebecharakterizující výroky, rozhovor, jeho vlastní bio, k tomu stručný životopis od Hawkinsové, oficiální informace, které podávají v IOT – těchto několik představovalo solidnější materiály, ze kterých bylo nutné vycházet. Pak přišly výroky přátel z první vlny. Výroky fanoušků. A fámy a legendy, které nešly brát moc vážně.
Následně to obnášelo sesvorkovat na bocích odstavce textů, kde jsem si připisovala letopočty a získané informace si pak utřídit do chronologického přehledu. V rámci analýzy jednotlivých textů jsem označkovala odlišné typy informací rozličnými barvami, např. povahové vlastnosti a jejich nástiny červeně, vnější okolnosti modře, citované vlastní zkušenosti a vzpomínky zeleně atd.
Jak jsem tak procházela výsledky a pokoušela se je hlavologicky korigovat, před mýma očima vyvstali hned dva Peterové Carrollové, jeden mladý dobrodruh a experimentátor, Pete C., ještě z dob úsvitu chaosmagie, poněvadž u tohoto období první životopisy obvykle končívají a druhý Peter C., otec rodiny a podnikatel, který se vrátil po své desetileté odmlce jako mnohem širší a rozvinutější osobnost, aby pokračoval tam, kde skončil. Neostýchá se ve svých vzpomínkách zabrousit do vlastního dětství, ještě před obdobím chaosmagie, případně přiznat se i k jiným obyčejným záležitostem, jako je třeba láska ke své rodině. Jakmile však dojde řeč na rodinné hodnoty, nabízí se po ruce cynická otázka: není to celé jenom politika?
A je toto vůbec důležité vědět?

Jak vnímáš Carrolla jako mága? Změnilo se něco ve Tvém názoru od té doby, kdy ses s LN-P setkala poprvé? Určitě jsi si všimla tendence odtrhnout linii chaosmagie od jakéhokoliv staršího vlivu (dokonce i Spareovského). Za tu dobu, co tě znám vím, že se nevěnuješ jenom chaosmagii a nebo thelemě (i přestože to tak asi mnozí lidé vnímají), ale že tvoje magická orientace je zacílena i do ne tak zprofanovaných a notoricky známých oblastí. Jak ty osobně vnímáš tendence vytvořit čistou chaosmagii oproštěnou od jakýkoliv starších vlivů?

V nedávných dobách, kdy se ještě dost věcí dělalo postaru = skoro středověké metody, existovaly také rovněž skrytě proudy undergroundu - které Carroll posbíral, doplnil a publikoval. Zatímco se např. Crowley zabýval vlastními variantami převážně tradiční ceremoniální magie, psal Spare již v té době poněkud odlišné věci.
Peter Carroll dokázal vyselektovat tyto nové, ale již existující přístupy, k tomu načrtnout model vícesložkové osobnosti bez hodnotových předsudků a hierarchií, jak ji deklarovala postmoderna a přidal i několik dalších fíglů, jako např. změnu paradigmat - a ono to kupodivu fungovalo.
S knihou LN-P jsem přišla poprvé do styku někdy kolem roku 1997, kdy se také soudilo, že chaosmagie je mrtvá – protože všechno podstatné už bylo sepsáno a zachyceno. Prokousávala jsem se Carrollem a stále samá teorie - připadalo mi. Něco mi tam chybělo, zejména praktické aplikace a konkrétní zkušenosti, kterých je v knize poskrovnu. Proto se mi rozsáhlé pasáže okamžitě vytratily z hlavy, v dokonalé gnósi. V tomto ohledu mne následně „doučili“ Phil Hine a také z části Fráter V.D. Tito dva byli schopni vysvětlovat undergroundové techniky magie na základě konkrétních příkladů, dle čehož mám Hina zapsaného jako čaroděje a „Praktickou sigilickou magii“ od V.D.-ho považuji dodnes za přehledně pojatá skripta. Společně v kombinaci pak všichni tři ve své době utvářeli hlavní myšlenkové proudy, v tzv. první vlně chm autorů.
Carrolla jsem tedy nikdy příliš neadorovala, vadil mi trochu ten humbuk, který se kolem něho nadělal, včetně řádů a institucí. Ale na druhé straně jsem jej ani nijak nezatracovala.
Nepochybuji, že osobnost mnoha možností, jakou je Carroll, ještě může vyjít navenek s něčím novým, také ale nevylučuji tu eventualitu, že bude následovat naprosto banální pokračování, něco, co je průměrné. Průměr je nutná daň za to, že se z undergroundových metod vypuštěním toho individuálního nebo příliš obtížného prvku stal pop – střední proud.
Co se týče otázky starších vlivů, rozhodně nejsou k fungujícím magickým technikám nezbytně potřeba. Dovednosti jsou stejné povahy, jako vaření jídla nebo kachlíčkování koupelny, nejlépe se je naučíte, když to prostě děláte – znalosti zase pomáhají odhalit vzájemné souvislosti jevů, ale jejich praktické zúročení často nelze proměnit tak snadno a navíc se lze zamotat do prázdných konstruktů. Magie chaosu vychází z anglosaského konceptu magie, který dost hermetických prvků sám převzal odjinud. Na jedné straně nám tedy stojí např. „Corpus Hermeticum“ a na druhé vývojové linii „Liber 777“ a za obojím stejné směrování: poznáš-li všechny správné korespondence kamenů, bylin, barev, čísel, znaků atd., ovládneš magické umění, nebo chceme-li vyjádřit slovy pozitivní gnóse, staneš v jednotě plánu se stvořitelem. Magie chaosu říká, že nejsou žádné „správné“ a dané kombinace, jsou jenom ty prospěšné. Já se většinou násilím korespondence zpaměti neučím, vyjma „turbolearningu“ zkušeností, ale všímám si spíš různých jedinců v rámci historie i současné společnosti a doplňuji mezery, které zákonitě v kontinuitě vývoje máme. Že jistou potřebu znalosti historie a kauzality akceptují i některé osobnosti zahraniční chaosmagie, o tom svědčí jak Carrollův diagram na začátku knihy LN-P, ale i úsilí např. Marika, Jaq Hawkins a Juliana Wilda načrtnout cestu evoluce až domů před svůj práh.

Obligátní otázka. Jak vnímáš dění na české scéně? Jak v případě LN-P zapůsobila chaos magická komunita?

Po své dlouhé internetové odmlce jsem někdy začátkem roku 2005 publikovala na Rituálu článek Řízená thelémická mutace, ve kterém jsem se mimo jiné deklarovala k definitivnímu přerodu z crowleyánské thelémitky do postmoderního světa. Článek měl jistý náboj vtipu, proto přitáhl krom jiných i pozornost dvou avatárů postmoderny, Core_Tex_Labse a Oliiho, kteří projevili zájem sejít se a gentlemansky mi nabídli, jakožto matce nezletilce, že by to mohlo být v Brně, ať s tím nemám moc starostí – toto město se pak ukázalo jako příznivé pro různé typy srazů. Setkání se uskutečnilo a protože zbylo ještě hodně témat k diskusi, několikrát se to zopakovalo v čím dál tím hojnějším počtu, k čemuž ve své době nemalou měrou přispělo založení diskuse “Chaos magie a postmoderny”. Vznikla ona zmíněná komunita, tedy lidé, kteří o sobě věděli a komunikovali spolu. Na minulé setkání poprvé přišli jedinci, které jsme ani neznali nebo se zajímají o odlišná témata, což vypovídá o otevřenosti komunity vůči celé scéně.
Na jednom z těch prvních setkání úzkého “jádra” kluci začali bědovat nad stávající situací, že u nás ani ten Carroll nevyjde a že už je napadlo přeložit “Liber Null” a vydat ji jako samizdat. Na což jsem reagovala slovy, že mě sice anglický originál nevadí a nemusím to mít v češtině, ale ať jenom neblázní, že se to pokusím zařídit a domluvit, aniž by se překračovala autorská práva. Pořád ještě slýchávám výraz samizdat, a to i v naprosto neopodstatněných případech.
Na knize se napřed vystřídali tři překladatelé, kteří ve většině případů s prací ani nezačali, čtvrtá v pořadí, Lenka Lichtenbergová, byla konečně ta pravá - schopná naplnit všechny požadavky, které jsme na ni kladli. Ne že by kniha byla nějaká prokletá a tím způsobovala onu nadměrnou fluktuaci, spíše bylo potřeba pár úprav, aby bylo vydání realizovatelné.
S určitou dávkou pobavení vzpomínám na jistou dívku, kterou jsem nikdy ani neviděla, zato mne zprvu prostřednictvím kamaráda prosila, jestli bych pro ni neměla nějakou práci, a že strávila přes rok v USA, poté co složila zkoušky FCE a teď se zrovna před nedávnem vrátila domů. Proto také potřebuje nějakou práci, při které by mohla studovat. Protože se tento konkrétní překlad zrovna uvolnil, vytiskla jsem jí vybraný zkušební text a poslala jí to po tom kamarádovi. Proč to s ní nezkusit? Po stanoveném jednom týdnu jsem jej začala bombardovat sms-kami, kde že je ten hotový překlad a kdy tedy míní přivést tu kamarádku alespoň do čajovny, abychom se na to společně podívali. Krátce po domluvené hodině ale dorazil sám, poněvadž dívka překládat Carrolla odmítla. Odůvodnila to tím, že se jí to zdá takové temné, jako černá magie a do toho prý se ona zaplétat nebude. Bylo jenom dobře, že tento problém vyvstal hned na začátku. Zbylé dva překladatele chápu a je mi líto, že to nevyšlo – díky Vám za snahu, chtěli jste pomoct.
Obecně se o scéně nebudu vyjadřovat, už tak toho bylo vyřčeno až moc.

Jak se stavíš ke kritice některých termínů, které byly pro české vydání vybrány?

Je to především otázka osobních preferencí, začnu termínem, na který si stěžovalo nejvíc chaosmágů (tedy přesně 3 osoby) a tím je volba Illumináti z Thanateru místo Thanaterových Illuminátů. Mně se prostě ta druhá varianta nelíbí, přijde mi, že překlad do tvaru přídavného jména degraduje samostatný význam slova a zní to jako „česnekové brambůrky“ nebo „zmrzlinová pochoutka“, „gumoví medvídci“... (a na závěr Thanateroví Illumináti).
Dále se vyskytl pseudoproblém, jestli psát magie chaosu, nebo jen chaosmagie. Lépe zní česky ta první varianta, chaosmagii se ale nebráním, vidím jen tento tvar jako méně spisovnou zkratku, vhodnou spíše pro net a pro neformální účely.
Ad. ostatní choulostivá místa, zpravidla jsme věděli, co tím chce Carroll říct. Jak to také nedávno na základě svých starých netových překladů přesně natrefil Hrabě: „Věděl jsem, co tím chce Carroll říct, ale půl dne jsem chodil a přemýšlel, jak to převést do češtiny a přidržet se alespoň pro formu původního znění.“
Právě z tohoto důvodu jsem se netajila s informací, že na knize pracujeme, všechny připomínky byly vítány – marně. Stejně mi pořád můžete sdělit své názory i ohledně Phila Hina, bez jakýchkoliv ohledů na již realizovanou LN-P.
Několik všudypřítomných chybiček také není až zas tak nic neobvyklého. Zrovna včera jsem listovala na popud přítele jistou publikací o Spareovi, kde redaktor/editor v jedné z kapitol bez jakéhokoliv varování zaměnil “kia” za opticky podobnou, ale významem vzdálenou zkratku, “CIA”. Takže pak padaly orwellovské výroky typu: základem všeho je CIA, jehož síla je neměřitelná. Tak tohle už představuje problém.

Můžeš naznačit, co dalšího pro Vodnáře chystáš? Chystáš nějaké další projekty? Chystáš něco svého, např. napsat knihu? Kdyby sis mohla teď vybrat - kterých pět titulů o magii bys ráda na našem trhu ještě viděla přeložených?

K tomu už jenom krátce: jsme nyní v závěrečné etapě překladu Phila Hina, „Prime Chaos“, kde třeba zvažujeme názvy „Prvotní chaos“ nebo „Prachaos“. Rádi bychom přeložili z německého originálu „Praktickou sigilickou magii“ Frátera V.D., kterého už pomalu řadíme do programu a pak by možná nebylo špatné potěšit všechny carrolliánce s neméně významným překladem „Liber Kaos“, ale to má ještě zatím čas. Co by mohlo přijít potom si ani netroufám hádat, knižní police budou už dostatečně sigilizovány, takže bychom mohli zariskovat s nějakým počinem od Stephena Maceho nebo Ramseyho Dukese – ale obávám se v těchto případech sníženého zájmu ze strany scény. Raději než ze soudobé experimentální magie bych také osobně viděla třeba něco od Spara, v jehož díle se nachází mnohem více, než vůbec průměrný stoupenec magie chaosu tuší.
Co se týče mé vlastní práce, nebráním se časem nějaké sbírce kratších forem, esejů apod., zatím mi ale nezbývá nic jiného, než vyjadřovat se (vyjma tohoto rozhovoru) úsporně a ve zkratkách, tudíž na nic většího ani nepomýšlím. Těším se na výsledek komiksu s pracovním názvem „Návrat do kultu Ku“, na kterém pracuješ jako kreslíř a ke kterému jsem napsala scénář. Baví mne psát formou magického realismu a vnášet s některými fantastickými symboly exprese do původně ne-okultních struktur, a proto se snad ještě některé kousky mé beletrie objeví v undergroundovém časopise DNO. Dále mám rozpracovanou např. tech-magii, tedy mé vlastní zkušenosti s magickým použitím psychowalkmanů, biofeedbacků, orgone generátorů a podobných udělátek, jenže je to časově velice náročné a navíc, lidé si v této oblasti dost často vymýšlí. V příštím roce bych se chtěla setkat s těmi, kterým na základě vlastních zkušeností věřím, což bude pochopitelně vyžadovat nějaké delší cesty do zahraničí. A pokud zbude trocha času, vytáhnu z police ještě něco rozdělaného, třeba magickou hru na základě chaostar, která tam leží už roky.

Já su zednář ... já su taky zednář, heč

Když jsem se šukal dnes po zlínském náměstí, neměl co dělat a za co utratit peníze, tak jsem se z rozmaru zastavil u místního knihkupectví. Hned mě zaujala obálka knihy s bombastickým názvem: Klíč k Šalamounovu klíči od Lona Mila Duquetta. Mou pozornost přitáhlo hlavně jméno autora, které jsem znal jako jednoho z nejpopulárnějších Crowleyho vykladačů a koní ze stáje nakladatele Weisera. Zájem podpořily i goetické značky na obalu. Šukal jsem se dál obchodem a konkurencí pro koupi Klíče se stala Barthesova S/Z, strukturalistická analýza jedné z Balzakových povídek. Jelikož jsem v podstatě maloměšťácké hovádko se špatných vkusem, tak jsem zvolil Lona. Lehké čtení do vlaku, navíc věčnou magii před racionální lingvistikou (jak by řekl Lon).
Bohužel jsem sáhl vedle a rád bych tímto varoval všechny před koupí (rád prodám dál). Duquette je americký zednář (tatínek ho brával do lóže už v pubertě) a celá kniha je, alespoň do místa kam jsem se zatím dostal, sentimentální plkání o tom proč se mají malí i velcí zednáři věnovat magii a že každý se svobodným úsudkem je zednář. Nešvar většiny amerických okultistů (hlavně lidi kolem Golden Dawn nebo OTO) je jednat se svým čtenářem jako s pologramotných kreténem. Další znakem této literatury je doslova loupež (oni tomu říkají výklad) nějakého systému Golden Dawn a neustálé opakování otřepaných historek, aby se nahnaly stránky. Zejména minnesotské nakladatelství Llewelynth zakládá svou imič na tomto easy přístupu.
Vrcholem Duquettovy knihy je přívažek v podobě Goetie, kterou prostě jen obšlahnul z Mathersova překladu (ono se to furt dělá na západě dokola a dokola, prostě se opíše pár knížek - rup šup a mistr je na světě). Té pasáži předchází neskutečně přetavené Crowleyho teorie o magii (to se už v USA bere jako dogma magie - hlavně ta volní složka) a navíc paranoidní obhajoba před imginárními čtenáři a zodpovídání vlastních uštěpačných otázek (on se Duquette živí tím, že přednáší o magii v Kalifornii). Tak jsem mág no a co, mám se za to snad stydět? Jsem i zednář, protože to dělal můj táta a mám x funkcí ve všech řádech. Nevěříte, že goetičtí démoni existují, ale já jsem s nima pracoval (vždyť jsem PhD.) - tak já Vám to dokážu už asi 4 kompilací zmíněného Mathersova překladu. Jo a je to člen gnostické církve takže bacha!
(výňatky nejlepšího z knihy dodám až to dohltám)

P.S. to mi připomíná jedno trapné vystoupení Otyla Štampacha v TV v nočním diskuzním klubu s tématem "zednáři", kdy udělal svůj on line coming out:
Otylo: "Já sem zednář."
Redaktor: "A jak jste se jím stal?"
O: "To je tajné."
R: "Tak asopoň trošku pohoodhalte."
O: "No když tak naléháte ... byl jsem vybrán ještě v kněžském semináži, byl učiněn pohovor a já jsem byl přijat... (pauza)"
R: "A víc nám nepovíte? Jak se třeba pozná, kdo je hoden být zednářem?"
O: "Nu je to sice tajné, ale pozná se to podle jistých indicií."
R: "A podle kterých?"
O: "To je tajné."
R: "A co rituály a světovláda."
O: "To jsou pomluvy, navíc je to tajné."
R: "Vy jste také antroposof, že?"
O: "To je t.... ano, to jsem taky."

Seriózní průvodce historií magie 1: Ach ty ženy

Modus operandi:
Zásadním zdrojem informací pro amatérského historika magie jsou tzv. "veselé historky". Samozřejmě je to pro nás jen pracovní název pro klíče k datům, které jsou vzhledem k tomu, že na nich často visí chod celého světa, galaxií nebo třeba i absolutna + jsou pro svůj vysoce mystický obsah, nezasvěceným nesdělitelná. Často se manifestují podivným chováním jako jsou např. grupáče, znásilnění, pedofilie, šikana, magické útoky, domácí násilí, ale i normální megalomanie, něco pomluv a v duchovním poli oblíbená vzájemná nenávist.
U pozorňuji, že příspěvky v této rubrice nemusí dávat primární sdělení (pro pomalejší: autor tím nechtěl sdělit nic podstatného, jen samé prkotiny). Slouží čistě jako "tmel", aby měl studující takový ten osobní dotek z chování Mistrů. Jak říkají kyrgyzští šamani: "Šáhnout si na něj zaživa, když se ještě klepal jako kapr v kádi."

Ach ty ženy

Ženy v gnostických řádech obecně působí problémy. Místo, aby nechaly stříkat sperma přímo do Logu, tak si jej chtějí nechat od kněze nastříkat do sebe a tím zplodit další choronzonovu bestii pro šíleného demiurga. Pak už jen rodina, povinnosti, páteční úklidy a nedělní řízkové výlety. Ženy prostě magii bůhvíproč neholdují a nerozumí, a když už je to má zajímat tak se to musí dát uvařit (viz. tolik vyhledávané magické kuchařky). Vzhledem k tomu, že ale žijeme ve věku Vodnáře, který ženám přeje (analogie si doplňte libovolně, ono to tam v tabulkách vždycky nějak najde), tak je to stále snažší. Batikovaná pometla řádí po ezoterick-shopech a naváhají vysypat manželovu výplatu (hrubohmotné zlo) za pár dobře nabitých kamínků (paní Dobra si ráda šáhne, že :-) (mí zasvěcenci z Celetné mě asi pochopí)).

Dost pičování, k věci....

Prvním pánem na holení je Gerald Gardner. Také proto, že se u nás jeho kultík, ač v dost new age podobě, začíná rozmáhat a opakovat stejné věci jaké Mathers "přeložil" od frau Sprengler. Vše je řízlé lehčí ezoterikou, soudružskou družbou na pionýrských táborech a obecně "květinových" pravidlech. Jen to mystérium zasvěcení furt ne a ne ven....

Jak ale vypadala wicca v poválečných 50. letech v šedivém Londýně? Slavná kniha Kennetha Granta: Images and Oracles of Austin Osman Spare (Muller, 1975) nám na malé historce ukáže zlomek mozaiky. Jedná se o volný a zkrácený překlad 4 kapitoly první části knihy o Spareově životě.

Nuže:
Grant senznámil Sparea s Gardnerem v rámci jejich spolupráce v New Isis Lodge (Ken to víc nerozvádí nebo jsem nečetl pozorně). V roce 1955 Grant potkal osudovou ženu jménem Clanda, která chvíli patřila ke Gardnerově covenu. Jelikož však měla pocit, že její kněžské touhy nebyly dostatečně využity (cítila v sobě dosti chtonické pnutí ke kultu moře a luny) dala se k New Isis.
Gardner si však bral Clandino zběhnutí až příliš osobně a začal vůči lóži a Grantovi šířit pomluvy. Došlo to až tak daleko, že se jal publikovat v populárních okultních časopisech dopisy, kde haněl aktivity New Isis. Dokonce se spojil i s chudákem polobezdomovcem Spareem, kterého požádal o vyrobení talismanu. Cíl byl formulován takto: “navrátit uloupený majetek právoplatnému majiteli“. Spare neměl samozřejmě ponětí, že uloupeným majetkem je Clandra a protože rád a ochotně vypomáhal, talisman vyrobil.
Během jednoho rituálu New Isis měla být do Clandy vtělena Černá Isis. Když se však do ní měla bohyně vtělit, začala se zjevovat i jiná bytost. Teplota v místnosti prudce poklesla. Clandra vyběhla k severnímu oknu. Tam se na ni vrhnul pták, který se zmhotnil ze stínu. Mezi pařáty měl plovací blány, kterými ji uchvátil a nesl vzduchem přes zasněžené londýnské střechy. Pták doletěl k něčemu co se podobalo molu a Clandra s ním začala zoufale zápasit silou své vůle. Nakonec spadla a probudila se na oltáři.
Ke všemu došlo samozřejmě „astrálně“, avšak severní okno bylo, jak Grant praví, podrápáno pařáty a zůstala na něm slizká mořem zavánějící tekutina. Když Grant zjistil, že talisman pro chtivého Gardnera vyrobil naivní Spare – optal se jej, kterého elementála na něj navázal. Spare jej opsal jako: „něco jako obojživelníka v podobě sovy s netopýřími křídly a orlími drápy.“

Gardnerova kněžka se však nevrátila k "právoplatnému majiteli", nýbrž krátce na to opustila Anglii. Zahynula na lodi, která se potopila v bouři. Grant v tom samozřejmě hledá jistou "tajemnou" spojitost.
(Jen pro zajímavost, Gadner zemřel 12.2.1964 u ráno u snídaně na srdeční infarkt. Zemřel ovšem na lodi na cestě do Libanonu, o den později byl pohřben v Tunisu) .

Příběh však nekončí. Ani Grant není asi příliš spolehlivým vedoucím lóže a neváhá se tím chlubit. Ve třetím dílu druhé ze svých Týfonských trilogií Hecate´s Fountain (Skoob Books, 1980) popisuje hned v první kapitole řádění své New Isis Lodge, kdy je zmíněna i nešťastná Clanda a další oběť, číňanka Li. Grantova obsese po Lovecraftovských Zapomenutých, které prostřednictvím obou kněžek vyvolával, stála (dle Granta) obě kněžky vzápětí život. Li zahynula v letadle (Hastur) a Clandino utopení měi najednou na vrub Zapomenutí (v knize s otazníky). Je to snad druhá Kenova verze? Navíc je podivné, jak se s touto poněkud tragickou historkou mistr chlubí. Že by Zapomentí a Gardner chtěli chlípně své kněžky vlastnit? Co by potom s nimi doma dělali?

Komentovat to nebudu. Otazníky nad právy žen v magii a jsou-li morálnější černí týfonští mágové nebo bílí wiccani, ponechám na cteněném čtenáři (ce).

K historii magie

Už delší dobu na našem trhu chyběla kniha o historii magie. Knihy profesora N., i přes mnohé pečlivě zpracované pasáže, pomalu zestárly. Autorov dosti silná zaujatost proti bristkému a německému okultismu (švarce magiiii), nepoměru s jakým jednotlivým osobnostem fandí-nefandí a naopak nebývalé míře s jakou oslavuje např. martinismus nebo doslova přehání důležitost české Universalie (nemluvě o zamlčování svinstev co prováděli a svádění všeho na Big Bestii).

Selhalo i frenetické tvůrčí pero J.Veselého, který stačil v několika málo letech zahltit český trh knihami často do historie magie přesahujícími. V tomto případě se však už nejedná v žádném případě o původní erudici a průkopnictví profesora N., ale jen o pouhou kompilační práci. Vše selhává jen a pouze na autorově před-psací (ne)přípravě, kdy si všechno prostě pořádně nepřečetl (vrcholem budiž neskutečně odfláklé Učení mistrů). Osobně neděkuju, že alespoň něco, raději jednou a pořádně.

Nuže kvalita je sestupná a zbývá klasika - import z ciziny. Naštěství i v češtině!

Argo vydalo v roce 2005 knihu Richarda Kieckhefera Magie ve středověku, která co si pamatuju, dost slušně shrnuje (samozřejmě suše historicky) různé projevy magie v prostoru Evropy. Jak vznik a zmatek kolem etymologie magie (o tom píše už i prof. N, avšak Kieckhefer to pitvá ještě podrobněji), tak po různé detaily z magie Římanů, Keltů nebo Vikingů.

Catalessi mě kdysi upozornila na knihu Garyho Lachmana Temná múza, kterou vydal asi před rokem Volvox. Nedávno jsem na jejím blogu našel dost zajímavý text o tom, kdo Lachman vůbec je a dobré poznámky k obsahu jeho knihy.

Rozhodně nesouhlasím s recenzí Zuzany Antares, kterou bych spíš šoupl do kolonky vlkyplky nebo prostě špatně nastavená přijímací anténa. Bez urážky (Zuzany), tahle kniha je dobrá a pan Lachman udělal kus poctivé a piploidní práce, do které se hrne jen málo duchoborců. Je to na naše poměry objevná a hutná studie na pomezí okultismu a literatury. Např. to, že chtěl A.Strinberg vyrobit zlato jsem opravdu nevěděl a podobných střípků jsou tam desítky. Poučné pro mě byly i detaily ohledně koncepcí, které vymýšlel Swedenborg, Mesmer, Reichenbach, Blavatská a které se značně promítly i do myšlení (a zmatků) trvajícím až do dnešních dnů.

Knihy mám v procesu "studia", čili snad to ještě časem shrnu bodově. Houg

New blad

Po delší době to tu chci zase trochu oživit, než si mě kolegové vyhodí ze svých odkazovníků. Doplnil jsem sekci Linků o pár věcí, co navštěvuju.

Vnitřní antikvariát 1

Celkem nedávno mi došlo, že bych si po těch šesti letech mohl po sobě konečně ty osobní deníky přečíst. Vrzající šuplík na mě vyvalil asi patnáct počmáraných sešitů v různém stádiu rozkladu, omatané listy, někdy nadrásané, někdy uhlazené hieroglyfy a hlavně tuny zbytečných informací mezi nimiž se sem tam zableskne nějaká zajímavavá pitominka.
Už při zběžném čtení jsem si sám pro sebe začal zobecňovat:

a) Často chybějí i více než týdenní zápisy (někdy i měsíce), zpětně jsem dohledal, že se mi v těch obdobích vedlo buď poměrně dobře nebo jsem měl práce až nad hlavu a podnětné zážitky nebylo čas zapisovat. Výsledek je, že četba deníku je depresivní a někdy i drásavá záležitost, člověk se totiž "vylívá" jen když je mu nejhůře.

b) Je otázkou do jaké míry si věci psát detailně, mám deníky, kde si píšu i proměny denních nálad po minutách (většinou jsem to dělal u dlouhodobého učení), mnohdy si zapisuji v kolik jsem vstával, v kolik šel spát, co jsem jedl, koho jsem potkal apod. Tento typ zápisu má význam, když člověk sleduje nějaký cíl v nějakém krátkém období, dlouhodoběji mi to přijde zbytečné. Navíc je to třeba min. jednou týdně analyzovat, což já jsem nikdy nedělal (viz. výše) :-)

c) Zapisy vykazují nevyrovnanost metody - mění se dny, kdy píšu detailní výlevy o tom, jak mi život ubližuje a dny, kdy fakticky zapisuji světské věci. A mezi nimi ty zmíněné mezery. Zajímavé nápady a teorie nejsem do deníku paradoxně schopen zahrnout. Později jsem zjistil, že to viselo na stylu psaní deníku - úprava, prečivost písma, kresby - jakmile začne člověk čmárat a vylívat si srdce, jde to i na úkor kvality - každá věta by měla být před napsáním několikrát přežvýkána. Psaní deníku možno vnímat takto jako magický akt utváření svého života, když budu psát hlouposti a budu je čmárat, bude to odrážet i můj následný život (samozřejmě beru-li deník jako něco co je mou součástí (většinou se pozná dle míry strachu před jeho obejevením nekým jiným)).

Pár tipů:

z) Při zpětném čtení jsou z mé zkušenosti důležité věci, na které člověk úplně zapomněl. Najednou můžeme sledovat sami sebe z jiného úhlu, resp. vidět posun, změnu.

y) Nemusím zmiňovat zapisování snů - velmi se mi osvědčilo si sny překreslovat a i domýšlet do nových pečlivě vedených sešitů. Jde v podstatě o zachycení několika detailů, které se ve snu zjeví (předměty, zvířata apod.) nebo rozpracování nálad.

x) Letitý materiál se dá různě přepracovávat. Je podle mě omylem vést si celý život nudný deník, jen aby se v něm člověk mohl donekonečna sebemrskat kolik chyb nasekal. Smysl má vyhrabat pár momentů a ty rozpracovat do dalších deníků - velmi nosné je si vymýšlet, jak bychom chtěli, aby to bylo. Nebo si dělat čistě numeraci - možno dotáhnout i do formy bestiáře.

Momentálně jsem v situaci, kdy si vedu jen nepravidelně a hnusně nahrabané poznámky, abych neztratil úplně přehled. Zpětné rekonstrukce nezapsaného času už nechávám být, když už jsem to po tolika letech nedokázal "změnit" je to asi nefunkční, vždy mě to dotáhlo k tomu si deník stejně psát po svém. Ideální je si jich vést hned několik, kde člověk pečlivě volí slova, bohatě ilustruje. Většinou až za pár let se pozná co se dá ještě číst a co je lepší hodit do kamen.

Dodatky ke Genezi 1: A Bůh stvořil opice bez chlupů

Kdysi dávno naši planetu okupovaly dvě konkurenční vývojářské firmy. Jelikož v jejich galaxiích zrovna řádila nezaměstnanost, tak její zaměstnanci odjeli do ciziny a náhodou narazili na zrovna naši planetu. Genetičtí inženýři vznesli návrh, že modely gigantických pomalých plazů jsou přeci jenom už nějakou dobu out. Likvidace byla rychlá.
Idea vytvořit opice bez chlupů původně vzešla jako veselá historka na podnikovém večírku. Jak už to tak bývá, donesla se i ke konkurenční firmě. Tak vznikly dva modely na základě jednoho receptu. Dnes jim říkáme muž a žena.
Země byla však dobré místo pro investice a dravá konkurnence neznala mezí, brzy nastala válka, při níž byly použity právě opice bez chlupů. V mýtech přetrvává jako válka pohlaví. Kolik let trvala nikdo neví, ale za čas došlo ke kritickému přečerpání zásob, generální sekretariát vyházel pár neschopných megaomanských šéfů a nastala doba inovací... jak oba modely sjednotit? Geniální nápad přišel jak jinak než na podnikovém večírku - co jim tak zamontovat měkoučké organické přístroje, díky kterým by se rozmnožovali mimo naše laboratoře? Každá firma si takto ponechala patent na svůj přístroje, které nám slouží dodnes...

PRK und OTO

Odkaz na stánku Švýcara Petera Roberta Koeniga jsem sem chtěl hodit už dávno (zde: http://www.cyberlink.ch/~koenig). Zájemcům o anglosaský okultismus nebude rozhodně neznámá, už jenom proto, že ji vyhledávače dost často nadhazují na prvním místě a také, protože u nás v posledním Horusu vyšly nějaké jeho texty (české překlady asi šesti textů jsou online dostupné právě na výše uvedené adrese). O co se vlastně jedná?

Koenig svou misi definuje jako pohled sociologa na historii tajných řádů se zaměřením zejména na skládání střípků historie O:.T:.O:. (Ordo Templi Orientis). Tedy dosti známého okultního spolku, který vznikl v Německu a který se proslavil zejména tím, že jej od roku 1912 opanoval Crowley. Z toho také plyne, že se Koenigův zájem přesouvá od německých začátků do USA a Británie, kde OTO v různých mutacích pokračovalo. Velký prostor je věnován zejména dějinám Fraternitas Saturni, Grantova Tyfonského OTO, Kalifornského Kalifátu, švýcarské variaci OTO, souvisejícím kvazi rozenkruciánským řádům, gnostickým círvím a samozřejmě Reussově OTO.

Musím však čtenáře varovat, že i přes nesmírnou užitečnost prezentovaných informací (Koenig si jako jeden z mála neplete pojmy s dojmy a jde přímo k pramenům, čili obsah textů tvoří někdy únavné vyjmenovávačky schůzí, korespondence, co kdo komu udělal, kdo koho pomluvil + přesná data, data a data) se nejedná o četbu pro začátečníky neznalé problematiky. Z druhé strany jsem nikdy nenarazil na tak důkladnou studii a nasazení. Koenig bez pardonů odhaluje (mimojiné) všechno svinstvo, co příslušníci řádů natropili a jeho studie ukazuje skutečná úskalí magie.

Koenig je navíc plodným autorem (vydal asi 20 knih) a to samozřejmě jen o „fenoménu OTO“, jeho stránka je jakýmsi otevřeným archívem, kde větší části svých knih dává všanc (a ty jsou díky nadšencům po celém světě překládány do dalších jazyků).