Seriózní průvodce historií magie 1: Ach ty ženy

Modus operandi:
Zásadním zdrojem informací pro amatérského historika magie jsou tzv. "veselé historky". Samozřejmě je to pro nás jen pracovní název pro klíče k datům, které jsou vzhledem k tomu, že na nich často visí chod celého světa, galaxií nebo třeba i absolutna + jsou pro svůj vysoce mystický obsah, nezasvěceným nesdělitelná. Často se manifestují podivným chováním jako jsou např. grupáče, znásilnění, pedofilie, šikana, magické útoky, domácí násilí, ale i normální megalomanie, něco pomluv a v duchovním poli oblíbená vzájemná nenávist.
U pozorňuji, že příspěvky v této rubrice nemusí dávat primární sdělení (pro pomalejší: autor tím nechtěl sdělit nic podstatného, jen samé prkotiny). Slouží čistě jako "tmel", aby měl studující takový ten osobní dotek z chování Mistrů. Jak říkají kyrgyzští šamani: "Šáhnout si na něj zaživa, když se ještě klepal jako kapr v kádi."

Ach ty ženy

Ženy v gnostických řádech obecně působí problémy. Místo, aby nechaly stříkat sperma přímo do Logu, tak si jej chtějí nechat od kněze nastříkat do sebe a tím zplodit další choronzonovu bestii pro šíleného demiurga. Pak už jen rodina, povinnosti, páteční úklidy a nedělní řízkové výlety. Ženy prostě magii bůhvíproč neholdují a nerozumí, a když už je to má zajímat tak se to musí dát uvařit (viz. tolik vyhledávané magické kuchařky). Vzhledem k tomu, že ale žijeme ve věku Vodnáře, který ženám přeje (analogie si doplňte libovolně, ono to tam v tabulkách vždycky nějak najde), tak je to stále snažší. Batikovaná pometla řádí po ezoterick-shopech a naváhají vysypat manželovu výplatu (hrubohmotné zlo) za pár dobře nabitých kamínků (paní Dobra si ráda šáhne, že :-) (mí zasvěcenci z Celetné mě asi pochopí)).

Dost pičování, k věci....

Prvním pánem na holení je Gerald Gardner. Také proto, že se u nás jeho kultík, ač v dost new age podobě, začíná rozmáhat a opakovat stejné věci jaké Mathers "přeložil" od frau Sprengler. Vše je řízlé lehčí ezoterikou, soudružskou družbou na pionýrských táborech a obecně "květinových" pravidlech. Jen to mystérium zasvěcení furt ne a ne ven....

Jak ale vypadala wicca v poválečných 50. letech v šedivém Londýně? Slavná kniha Kennetha Granta: Images and Oracles of Austin Osman Spare (Muller, 1975) nám na malé historce ukáže zlomek mozaiky. Jedná se o volný a zkrácený překlad 4 kapitoly první části knihy o Spareově životě.

Nuže:
Grant senznámil Sparea s Gardnerem v rámci jejich spolupráce v New Isis Lodge (Ken to víc nerozvádí nebo jsem nečetl pozorně). V roce 1955 Grant potkal osudovou ženu jménem Clanda, která chvíli patřila ke Gardnerově covenu. Jelikož však měla pocit, že její kněžské touhy nebyly dostatečně využity (cítila v sobě dosti chtonické pnutí ke kultu moře a luny) dala se k New Isis.
Gardner si však bral Clandino zběhnutí až příliš osobně a začal vůči lóži a Grantovi šířit pomluvy. Došlo to až tak daleko, že se jal publikovat v populárních okultních časopisech dopisy, kde haněl aktivity New Isis. Dokonce se spojil i s chudákem polobezdomovcem Spareem, kterého požádal o vyrobení talismanu. Cíl byl formulován takto: “navrátit uloupený majetek právoplatnému majiteli“. Spare neměl samozřejmě ponětí, že uloupeným majetkem je Clandra a protože rád a ochotně vypomáhal, talisman vyrobil.
Během jednoho rituálu New Isis měla být do Clandy vtělena Černá Isis. Když se však do ní měla bohyně vtělit, začala se zjevovat i jiná bytost. Teplota v místnosti prudce poklesla. Clandra vyběhla k severnímu oknu. Tam se na ni vrhnul pták, který se zmhotnil ze stínu. Mezi pařáty měl plovací blány, kterými ji uchvátil a nesl vzduchem přes zasněžené londýnské střechy. Pták doletěl k něčemu co se podobalo molu a Clandra s ním začala zoufale zápasit silou své vůle. Nakonec spadla a probudila se na oltáři.
Ke všemu došlo samozřejmě „astrálně“, avšak severní okno bylo, jak Grant praví, podrápáno pařáty a zůstala na něm slizká mořem zavánějící tekutina. Když Grant zjistil, že talisman pro chtivého Gardnera vyrobil naivní Spare – optal se jej, kterého elementála na něj navázal. Spare jej opsal jako: „něco jako obojživelníka v podobě sovy s netopýřími křídly a orlími drápy.“

Gardnerova kněžka se však nevrátila k "právoplatnému majiteli", nýbrž krátce na to opustila Anglii. Zahynula na lodi, která se potopila v bouři. Grant v tom samozřejmě hledá jistou "tajemnou" spojitost.
(Jen pro zajímavost, Gadner zemřel 12.2.1964 u ráno u snídaně na srdeční infarkt. Zemřel ovšem na lodi na cestě do Libanonu, o den později byl pohřben v Tunisu) .

Příběh však nekončí. Ani Grant není asi příliš spolehlivým vedoucím lóže a neváhá se tím chlubit. Ve třetím dílu druhé ze svých Týfonských trilogií Hecate´s Fountain (Skoob Books, 1980) popisuje hned v první kapitole řádění své New Isis Lodge, kdy je zmíněna i nešťastná Clanda a další oběť, číňanka Li. Grantova obsese po Lovecraftovských Zapomenutých, které prostřednictvím obou kněžek vyvolával, stála (dle Granta) obě kněžky vzápětí život. Li zahynula v letadle (Hastur) a Clandino utopení měi najednou na vrub Zapomenutí (v knize s otazníky). Je to snad druhá Kenova verze? Navíc je podivné, jak se s touto poněkud tragickou historkou mistr chlubí. Že by Zapomentí a Gardner chtěli chlípně své kněžky vlastnit? Co by potom s nimi doma dělali?

Komentovat to nebudu. Otazníky nad právy žen v magii a jsou-li morálnější černí týfonští mágové nebo bílí wiccani, ponechám na cteněném čtenáři (ce).